Jedná se o základní způsob financování podnikání, kdy podnikatel vkládá do společnosti vlastní finanční prostředky. Při volbě výše základního kapitálu je vhodné posoudit, s jakým základním kapitálem pracují obdobné společnosti podnikající v daném oboru. V případě příliš nízko zvolené výše základního kapitálu totiž hrozí, že společnost může být v očích případných obchodních partnerů podezřelá, naopak nadměrná výši základního kapitálu může způsobovat procentuálně nižší zhodnocování finančních prostředků pro podnikatele, jelikož vklad jako takový podnikateli nic nepřináší. Současně s finančními prostředky vloženými do základního kapitálu se hůře pracuje, jelikož jejich případný výběr je spojen se snížením základního kapitálu, který stojí dodatečné administrativní náklady na notáře.

Financování podnikání formou příplatku mimo základní kapitál, není mezi podnikající veřejností příliš populární, ačkoliv tento způsob financování spojuje do jisté míry výhody vkladu do základního kapitálu (navyšuje vlastní kapitál společnosti a tím působí společnost navenek větší a spolehlivější) i výhody financování formou zápůjček (kromě ověření podpisu na smlouvě o poskytnutí příplatku mimo základní kapitál není třeba žádných dodatečných nákladů např. na notáře a současně je možné bez dodatečných nákladů finanční prostředky vrátit zpět vkladateli). Nevýhodou je, že z tohoto vkladu neplyne vlastníkům žádný příjem v podobě např. úroku.

Poskytnutí zápůjčky ze strany společníka bývá častým způsobem financování podnikání společnosti. Zpravidla ovšem toto financování nebývá smluvně podložené, výsledkem pak je, že zápůjčka je vlastníkem poskytnuta bezúročně. Současně existuje riziko, že v případě finančních problémů společnosti může být tento závazek jako takový zpochybněn.

V případě smluvního podložení půjčky vlastníka společnosti (doporučuje se, aby smlouva byla podepsána 2 různými osobami, pokud to nelze jelikož vlastník = statutární orgán, je třeba podpis na smlouvě ověřit např. na Czech pointu), lze tuto půjčku úročit úrokem v obvyklé výši, kdy tento úrok je pro společnost daňovým nákladem (efektivní snížení daňové povinnosti ve výši 19 % ze zaplaceného úroku), současně vypůjčitel je povinen tento úrok zdanit, nicméně v případě fyzické osoby činí daň zpravidla „jen“ 15 % a současně nejsou úroky součástí základu pro sociální a zdravotní pojištění.

Obecně lze zkonstatovat, že poskytování zápůjček je nejflexibilnějším způsobem financování, který může při vhodném nastavení poměrně jednoduše zoptimalizovat daňové povinnosti dotčených subjektů (vlastník a společnost).

Financování formou bankovního úvěru bývá často pro vlastníky jedinou reálnou možností, jak financovat své podnikání, jelikož nemají k dispozici dostatek finančních prostředků k pokrytí potřeb společnosti. Výhodou je potenciálně rychlejší růst společnosti a dosažení lepších hodnot u vybraných finančních ukazatelů (např. rentability vlastního kapitálu), významnou nevýhodou je nutnost hradit úroky, které jsou ovšem v plné výši daňově uznatelné.